Pět příběhů o vagině, které si my ženy nikdy neříkáme

Na celém světě existuje jen jedno správné označení ženského pohlavního orgánu, a tím slovem je „vagina“, což je z latiny přejatý výraz označující pochvu. Vagina je lékařský pojem vážného tónu, nicméně všechna jeho synonyma zní buď infantilně, nebo dokonce vulgárně. Máme tendenci se tomuto slovu vyhýbat, ačkoli je to téma běžného života a zaslouží si, abychom o něm mluvili otevřeněji.

 

V jedenácti letech

Kvůli práci svých rodičů jsem čtyři roky chodila do školy v zahraničí a čas, který jsem strávila v Arizoně, mi ukázal, jak se děti na celém světě potýkají s problémem mluvit o částech svého těla. Sexuální výchova v páté třídě měla za následek to, že si moje spolužačka Linda přes půl roku myslela, že je těhotná. Člověk, který o tématu hovořil, totiž zdůraznil, že žena v období těhotenství nemenstruuje, a Linda v té době ještě periodu vůbec neměla. Mladá dívka měla po dobu několika měsíců hrůzu z porodu, který očekávala každou minutou. Probděla kvůli tomu spoustu nocí, a přitom o svém strachu nikomu neřekla. Nejzvláštnější věcí na tomto příběhu nejspíš není ani to, že něco špatně pochopila během vyučování, ale spíše fakt, že neměla nikoho, s kým by mohla mluvit o svých nejskrytějších myšlenkách a obavách. Na druhé straně není divu, že bylo tak těžké s někým vše probrat, když pro tato témata stěží nacházíme slova!  

 

Ve čtrnácti letech

Když nám bylo kolem čtrnácti, některá odvážnější děvčata hodně mluvila o svých intimních partiích a porovnávala je mezi sebou. Emma byla krásná a vysoká dívka, kterou všichni obdivovali díky jejímu vzhledu, upřímnosti i sebevědomému chování. Když jsme si my holky jednou povídaly o našich tělech, začala z ničeho nic potichu plakat. Neměly jsme tušení, co se děje, dokud o několik let později nepřiznala pravdu. V té době se neskutečně styděla za své zrzavé ochlupení. Všechny obrázky, které viděla, zobrazovaly mladé ženy s ochlupením tmavě hnědým či černým nebo zcela bez ochlupení. Dlouhou dobu si tedy myslela, že není normální, když to její je zrzavé.

 

Ve dvaceti dvou letech

Bylo mi dvacet dva, když jsem se poprvé odhodlala k depilace celého těla, včetně intimních partií, pomocí vosku. Plánovala jsem se poprvé milovat se svým přítelem a chtěla jsem, aby vše bylo perfektní. „Páni, tohle je tak hustý, že byste se v tom mohla i na pár let ztratit!“ řekla mi kosmetička 
a vrtěla přitom hlavou. Holila jsem se přes deset let, tak je přirozené, že mi ochlupení zhoustlo. Nakonec jsem ztratila víc kůže, než chlupů, ale alespoň jsem neztratila svou důstojnost. Nicméně ještě hodně let mi trvalo, než jsem sebrala odvahu k další návštěvě kosmetičky.

 

Ve dvaceti devíti letech

Jedna má kolegyně zemřela na rakovinu děložního čípku, když jí bylo dvacet devět let. Viděla jsem, jak se z ní stává doslova kost a kůže. Stala se pouhým stínem sebe sama, přestože byla dříve známá jako veselá, bezstarostná „partygirl“ a sen mnoha mužů. Až mnohem později mi došlo, že vlastně nikdy neměla šťastný fungující vztah. Naopak se zdálo, že pravou lásku našla až na konci života. Dokonce se s přítelem vzali a snažili se žít, jako by se nic nedělo. Emma tehdy neztratila jen dělohu, ale i vaginu a její umělá vagina jí způsobovala víc bolesti než radosti. Vzpomínám si, jak říkala, že kdyby bylo potřeba odstranit jí i klitoris, odcestovala by do Belgie a podepsala euthanasii. Zanedlouho potom zemřela.

 

Ve třiceti čtyřech letech

Anna se snažila otěhotnět přes čtyři roky. Úspěch se ale ne a ne dostavit. Odborníci říkali, že udělala všechno správně. Žila zdravě, během ovulace měla skvělý sex se svým partnerem a nebyla zde žádná známka možných biologických problémů. Čtyřiatřicetiletá žena si málem vyplakala oči pokaždé, když dostala menstruaci, takže se na pokraji nervového zhroucení obrátila na psychologa. Bylo to poprvé, co někomu řekla o svém traumatu z dětství, kterému do té doby nikdy nedokázala čelit. V sedmi letech byla znásilněna svým strýcem, který jí poté vyhrožoval, že pokud o zneužití někomu řekne, zabije její matku. Mladá žena o tomto hrozném zážitku nikdy předtím nemluvila. Až její psycholog jí pomohl trauma překonat. Doporučil jí, aby se problému postavila tak, že bude své trápení sdílet se svými blízkými, což také udělala. O dva měsíce později držela v rukou pozitivní těhotenský test...

Často přemýšlím, co by se bývalo stalo, kdyby tyto dívky a ženy měly příležitost otevřeně mluvit o svém těle a o pocitech ohledně své vaginy o trošku dříve. Odvážíte se vy mluvit o té své...?